Točil jsem před 60 000 lidmi

Martina Pártlová a její zkouška zvuku na stage

7. srpna | Osobní příběh ze zákulisí natáčení

Ještě pár hodin před natáčením jsem vůbec netušil, do čeho jdu. V hlavě jsem měl představu nějakého menšího koncertu, pár lidí, pohodová atmosféra a kamera v ruce. Jenže realita byla trochu jiná. Nakonec jsem stál na pódiu před 60 000 lidmi a zažil jeden z těch dnů, na které se prostě nezapomíná.

Co se v článku dozvíte?

Přečtěte si celý příběh o tom, jak jsem se dostal k natáčení před 60 000 lidmi, nebo přeskočte rovnou na část, která vás zajímá nejvíc.

Obsah článku

1. Nabídka, která se neodmítá

2. Počkej, ty neznáš Marka Ztraceného?

3. Tady mám vážně natáčet?

4. Sedm hodin čekání a nekonečné vedro

5. 60 000 lidí. A já s kamerou.

6. Moment, který si zaslouží respekt

7. Snažil jsem se schovat. Moc to nevyšlo.

8. Den, na který nezapomenu

01. Nabídka, která se neodmítá

Všechno začalo telefonátem od kamaráda, který mi nabídl možnost podílet se na natáčení koncertu. Upřímně? Ani jsem pořádně nevěděl, kam jedu a co přesně budu točit. Ale podobné příležitosti mám rád, takže jsem neměl důvod říkat ne.

Na větších projektech mě totiž baví jedna věc. Týmová práce.

Když má každý svou roli, někdo se stará o kameru, někdo o fotografie, další o zvuk nebo osvětlení, a všichni společně pracují na jednom výsledku. Ten pocit, že táhneme za jeden provaz, je pro mě jedna z nejlepších věcí na celé tvorbě.

A tak jsem do toho šel.

02. Počkej, ty neznáš Marka Ztraceného?

Když jsem se o natáčení zmínil kamarádce, řekl jsem jí, že pojedu na koncert Marka Ztraceného, kde bude vystupovat i Martina Pártlová.

Její reakce mě docela pobavila.

Nestačila se divit, že neznám ani jednoho z interpretů.

Ano, opravdu. Asi bych se měl trochu víc vzdělávat v české hudební scéně.

Každopádně jsem to nijak neřešil. Pro mě byla důležitá hlavně příležitost být součástí zajímavého projektu a natočit něco, co jsem ještě nezažil.

Jen jsem pořád netušil, jak velká akce mě vlastně čeká.

03. Tady mám vážně natáčet?

7. srpna. Den natáčení.

Ráno jsem byl naprosto v klidu. Žádný stres, žádná nervozita. Prostě další natáčecí den.

To se ale změnilo ve chvíli, kdy jsem dorazil na místo.

Najednou jsem stál na obrovském pódiu a díval se před sebe na prostor, který jsem v životě z téhle perspektivy neviděl.

A v tu chvíli to přišlo.

Nervozita.

Taková ta, jako když poprvé vezmete do ruky kameru a máte něco pořádně natočit. Přitom se natáčení věnuju už roky.

Možná to bylo velikostí celého prostoru. Možná představou, kolik lidí tam za pár hodin bude stát. A možná prostě tím, že jsem se ocitl v úplně nové situaci.

Každopádně jsem si v tu chvíli uvědomil, že tohle rozhodně nebude obyčejné natáčení.

04. Sedm hodin čekání a nekonečné vedro

Přípravy byly v plném proudu. Zvukové zkoušky, ladění nástrojů, zkoušení jednotlivých částí vystoupení a všechno ostatní, co k tak velké show patří. Postupně bylo všechno připravené a nás čekalo už jen jediné. Sedm hodin čekání. Ano, opravdu sedm hodin. K tomu obrovské vedro, které nám celý den rozhodně neusnadňovalo. Naštěstí jsme měli skvělý tým, takže o zábavu nebyla nouze. Právě takové chvíle mám na natáčení rád. Člověk pozná nové lidi, pobaví se, nasbírá zkušenosti a uvědomí si, kolik práce se skrývá za něčím, co divák večer vidí jako hotovou show. A přestože jsme většinu dne čekali, čas nakonec utekl rychleji, než jsem čekal. Blížil se okamžik, kdy půjdeme na pódium.

05. 60 000 lidí. A já s kamerou.

A pak to konečně začalo. Najednou jsem stál na pódiu, před sebou obrovský dav lidí a kolem sebe energii, kterou jen těžko popíšu slovy. V tu chvíli šla veškerá nervozita stranou. Soustředil jsem se na natáčení, hledal správné záběry a snažil se zachytit atmosféru, která byla naprosto neskutečná. Na tom všem bylo nejlepší, že jsme tu energii sdíleli společně. Interpreti, diváci i celý tým. Každý měl svou roli, ale všichni jsme byli součástí jednoho velkého okamžiku. Byl to jeden z těch momentů, kdy si uvědomíte, proč vás vaše práce tolik baví. Protože právě díky ní se občas dostanete na místa a zažijete věci, o kterých by vás dřív ani nenapadlo přemýšlet.

06. Moment, který si zaslouží respekt

Během koncertu se odehrála ještě jedna situace, která mi utkvěla v paměti. Jeden z fanoušků v publiku omdlel a Martina Pártlová si toho všimla. Bez váhání zastavila vystoupení a přes mikrofon okamžitě přivolala první pomoc.

Musím říct, že mě její reakce opravdu překvapila, samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Uprostřed velké show, před desítkami tisíc lidí, dokázala okamžitě zareagovat a dát přednost zdraví člověka před pokračováním koncertu. Za to má ode mě obrovský respekt. Byl to jeden z momentů, který mi připomněl, že i za tak obrovskou produkcí jsou pořád především lidé.

07. Snažil jsem se schovat. Moc to nevyšlo.

Na celém koncertu mě pobavila ještě jedna věc. Po celou dobu jsem se snažil vyhýbat velké kameře, která přenášela obraz na obrovské plátno. Říkal jsem si, že budu nenápadný, odvedu svoji práci a nikdo si mě ani nevšimne. No, úplně to nevyšlo. Po koncertu jsem totiž zjistil, že mě poznali známí, kamarádi, a dokonce i někteří moji klienti. Takže zatímco já jsem se snažil schovávat před kamerou, očividně jsem byl vidět víc, než jsem plánoval. Docela paradox, když si uvědomím, že většinu času stojím právě na té druhé straně objektivu. Aspoň mám další historku, které se můžu zpětně zasmát.

08. Den, na který nezapomenu

Když se za celým dnem ohlédnu, pořád mi přijde neuvěřitelné, jak se z jedné zprávy od kamaráda stal takový zážitek. Ráno jsem netušil, co mě čeká, odpoledne jsem nervózně koukal na obrovské pódium a večer jsem natáčel před 60 000 lidmi. Od skvělého týmu přes nekonečné čekání v horku až po samotnou atmosféru koncertu. Všechno do sebe nakonec zapadlo a já si znovu připomněl, proč mě tahle práce tolik baví. Nikdy totiž nevím, kam mě další projekt zavede, koho díky němu poznám a co nového zažiju. Právě ta rozmanitost, nové výzvy a možnost být součástí něčeho většího jsou důvody, proč bych svoji práci neměnil.